Věřte, že jsou na světě nešiky, ale tu pochodující šikovnost co máme doma my se Sněhurkou, to se my kočičí dámy stydíme i popsat. No ale budiž…
Onehdá si ta naše vymyslela velký úklid. To většinou bývá docela zajímavá zábava, teda než vezme vysavač. To pak my bereme taky, ale roha.
Zábavy bylo dostatek pro všechny já se Sněhurkou jsme se paničce krásně motaly pod nohama. Lovily jsme třásně od mopu, číhaly na ocas barevné prachovky, vypacičkovávaly a počítaly jsme zatoulané myšky a kuličky.
Když převlékala deku na kanapi, říkaly jsme si že ještě není třeba měnit deku a abychom ušetřily paničce práci, hezky jsme se jí na té dece povalovaly. Ale ona neměla pochopení a vyhnala nás.
No to si dovolila dost. Však ji za to taky stihl trest.
Jak byla v ráži, zaregistrovala, že pod okýnkem máme ušmudlanou a natrženou tapetu. Tak se rozhodla že ji vymění. Starou krásně sundala, však je jen na připínáčky, ustřihla si novou, nachystala vše co k tomu potřebovala a vylezla na poličku.
Jéé, říkáme si, nelez tam! Nemáš drápky, slítneš, zabiješ sééé !!!
Jasně že neposlechla, tak jsme jen seděly na tom okýnku, radily jí a hlavně jsme ji hlídaly.
Jenže ona neposlechla naše rady a dřepěla si nabobku na té poličce. Jak ládovala napínáčky do té tapety, najednou báác a pozadu se svalila dolů.
Néééé, vymňoukly jsme se Sněhurkou obě naráz a zavřely jsme obě oči. Máme po dvounohé, kdo nás nyní bude krmit, kdo nám bude vynášet záchůdky???
Živitel to tak dobře neumí.
Dvounohá ale měla všechny strážné i kočičí anděly za zadkem.
Jak pozadu padala, tak slítla do křesla na kterém byla deka z kanape, ta ji naštěstí přibrzdila. Jenže dvounohé nemají tak ladné tělo jako my kočky, tak ji převážila zadnice a ona vysekla výstavní parakotoul vzad až na podlahu. Jen to zadunělo.
Helééé, si živá? Dvounohá, slyšíš?
Tak nějak se jí ani vstávat nechtělo, ale nakonec se na ty svoje dvě postavila. Postavila…
Hekala a ani nenadávala jak je jejím zvykem když jí něco nevyjde.
Vrk, přitulí se Sněhurka, vrééé, povídám jí já.
Pohladila nás obě a řekla jen že jsme její zlatíčka a že z nás málem udělala půlsirotky.
Pak si šla loknout něčeho smradlavého, co dává do pečení, zašklebila se jako na vetřelce, sedla si do křesla a pozvala nás obě na klín.
Když to takhle půjde dál, zůstane nám asi jen živitel.
Kočky, nevíte jen tak, pro případ nouze o nějaké osiřelé dvounohé?
Že bychom si ji se Sněhurkou a živitelem adoptovaly, až se nám ta naše pochodující šikovnost jednou přerazí.
Mňauky, Vaše Morinka a Sněhurka.
