Tak co říkáte pelíškům dobrý co, jenže nejsou naše. No, nevadí.
Nazdárrrek kočky, nevím, co to ty dvounohé popadlo, ale když psát o pelíšku, tak proč ne. Jen nevím, proč si dělají iluze, když pelíšek je přece všechno to, čemu dvounozí říkají obydlí.
Jasně že jako všechny máme postele, kanape, křeslo. Jenže to má skoro každá kočka. My se Sněhurkou vám povíme jaké máme pelíšky a jak v nich spíme.
Já Morinka, spím odjakživa v blízkosti dvounohé. To je v posteli. A zde není vůbec důležité kde ale jak. A také zda spíme spolu se Sněhurkou a nebo každá jinde.
V posteli spím dvounohé na peřině na nohách tomu se říká že spím jako normální kočička.
Pod peřinou přitisknutá dvounohé k boku, tomu se říká na miláčka.
Pod peřinou paničce na břiše s nataženýma všema nožičkama, tomu se říká na salám.
Sněhurka spí pod peřinou s dvounohou pouze na miláčka a normální kočku. A někdy se po ní válíme obě naráz.
Taky máme košíček po pejskovi, tam spíme docela často, protože ten je na skříňce tak, že máme oba dvounoháče na dohled když spí.
Sněhurka spí všude tam kde si může udělat tunel. Pod dekou, peřinou, v bundě. Ale nejlépe je stejně v křesle živitelově a na okýnku.
Tak tomuto způsobu spaní se říká hapalajnen nebo taky vozembouch.
Naše milované okýnko, od jara do podzimu otevřené.
Tunel Sněhurka, velmi zamilovaný pelíšek.
Milované živitelovo křeslo.
Dvounohá však slibuje ten sendvič že nám ušije, tak teda jsme zvědavé, které že vánoce to bude.
Z okýnka mávají Morinka a Sněhurka (dvounohá nám do tohoto povídání vůbec nesměla mluvit)
