Stoleté vanilkové rohlíčky

450 g hladké mouky
250 g hery, másla, nebo jiného tuku do pečiva
150 g mletých vlašských ořechů
150 g cukru
1/2 šálku smetany nebo mléka

Moučkový a vanilkový cukr na obalování

Všechny suroviny sesypeme do mísy nebo hnětače a zaděláme mlékem tak, aby vznikla hladká koule. Já zadělávám všechno v domácí pekárně.
Pak těsto rozkrojím na polovinu, udělám dva válečky, které zabalím do folie a nechám je přez noc v lednici odpočinout.
Pak vytvaruji rukama rohlíčky a na plechu s pečícím papítem upeču asi na 160 stupňů. Ještě horké obaluji v cukru.
Nechám asi 10 dní odležet.

Žižkovský povaleč

Ta kočka, je normální Žižkovský povaleč, ta se nenaučí ani na jméno protože furt chrápe. Jinak je moc hodná, čistotná a žere normálně, hodně žrala jen první dva dny. Morinka jí už meje ty ospalky,který si ten povaleč neumí umejt sám.
Mnoho za kočky nevyprávím, ale tohle jsem doma ještě neměla. Krásný den všem kočkám i lidem přeje panička .

Sněhurka

Ahojky, jmenuji se Sněhurka a jsem vánoční dárek od paniččiny maminky. Přijela jsem ze stodoly na vsi přímo do Prahy do postele, panička o mě mluví jako o žižkovském povaleči a pán, mi říká Nácíčku.

Paniččina maminka mě slyšela jak brečím u sousedů v uhlí a bála se aby mě tam nezaházeli, nebo nezabili. Zavolala na mě a já jsem opatrně vylezla. Bála jsem se, ale dostala jsem od té paní najíst a pohlazení. Pak mi udělali krabičku na spaní a zavolali mojí paničce, jestli by mě chtěla.

A tak mě 28. 12. 2011 zavřeli do krabice s dírkami, naložili mě do autobusu a odvezli do Prahy. Jestli si myslíte, že jsem byla vyděšená tak to tedy nebyla, celou cestu jsem prospala, já totiž spím velice ráda.

Doma byla ještě jedna kočička, větší a moc na mě vrčela a syčela, ona se mě bála. Dneska si už spolu hrajeme a Morinka mi umývá očička, jak spím, mám stále ospalky a než si je stačím umýt, zase usnu. Jo a nejlépe se spí s pánem.

Krásný Nový rok Vám všem přeje Sněhurka.

Jak jsem se stěhovala

Ahoj kočky, kocouři a koťata, vím, že jsem dlouho nic nenatlapkala, ale nebyla nálada. Moc se omlouvám, už se budu víc snažit.
Žiji stále u své paničky, jen byt a pána jsme vyměnily. To stěhování, řeknu vám, to je děs. Všude se něčím rachotí, s něčím hýbe, něco odnáší... Kočky, tohle na kočky není, potřebujeme klid.
Jenže jednoho dne k nám vešel cizí muž, Blondi se mohla uštěkat a tak ji panička zavřela do koupelny a já jsem se schovala. Bůh ví, kdo to je...
To bylo dupání a hlasitého cizího mluvení, bouchání, já jsem byla tak vyděšená, že jsem se udělala neviditelná, jenže jsem tím paničku málem připravila o rozum.
Volala mě těmi nejhezčími jmény, už skoro plakala, všechno prohledala, ale já jsem se bála jen mňouknout. Nakonec mě našla v pánově posteli, nacpanou mezi matracemi, vzala mě, snesla dolů, strčila mě pod bundu a nastoupila do auta.

Když jsme dojeli do nového bytu, panička se bála abych se neztratila a tak mě zavřela do sprchového kouta. Takové ponížení, chtěla jsem odtamtud vyskočit, jenže se mi to nepovedlo, bylo to moc vysoko a šplhat se po laminátu také nedá. Sedla jsem si a nevěda, co bude dál, jsem čekala.
Jsem docela malá kočička a tak jsem se ani moc nestyděla, přiznat si že se doopravdy moc bojím.

Zase jsem slyšela jen hluk, mezitím cizí hlasy.
Pak najednou bylo ticho...

Panička mě pustila a já vyletěla jako čert z krabičky a hurá se schovat jinam, někam kde mě nikdo neuvidí. Jenže panička mě viděla a nechtěla abych seděla na studené podlaze a dala mi polštářek, jenže já jsem zase utekla. Když ale panička postavila mě dobře známý gauč, ukryla jsem se v jeho úložném prostoru, tam se krásně dostanu zezadu a chodila jsem se tam schovávat vždy.

Panička do večera vše uklidila na své místo, pustila televizi a začala se schánět po mě, že mi dá večeři.
Ale kdepak, já jsem se bála, vystrčit jen kousíneček drápku.

Čtyři dny mě panička lákala, ale já se bála, moc jsem se bála.
A panička se bála také, ale o mě, nenašla nic v kočičím záchůdku, nenašla jedinou stopu že bych se šla najíst, já jsem jen úplně v noci, když nikde nic nebylo slyšet opatrně vyšla k mističe s vodou, jen líznout, abych neměla potřebu na záchod.
Panička kvůli mězačala i pouštět v noci televizi, byla jsem na to zvyklá, ale já jsem vyšla teprve až když jsem se cítila bezpečně.
To bylo radosti, když panička přišla z práce a našla mě na dece na kanapi.
Toto se stalo v únoru tohoto roku, dneska jsem už zvyklá na nový byt a proháním v něm můry, které občas přiletí, za světlem.

Morinka má letní sídlo

Tak vám teda povím, že co jsem starší, tím jsem šikovnější kočička. Dokážu už vyskočit do vetilačky a tam dlouhé hodiny pozoruji holuby a jiné ptáčky. není to tak dlouho a já jsem ale usnula a spadla jsem, neublížila jsem si, protože jsem přistála na dece, ale moc jsem se lekla. A tak mi panička nacpal do větračky polštářek a řeknu vám, to je pohodlíčko...

Jdu si zase odpočívat, je dnes tak krásný den a já musím využít každou chvilečku, než panička vyndá sítě a nasadí na zimu okno. Pak se tam už nedostanu. Zatím mńauky Morinka

Články

• Nový článek
• Rozepsané
• 2015 (7)
  • Listopad (1)
  • Říjen (2)
  • Únor (4)
• 2014 (22)
• 2013 (1)
• 2012 (12)
• 2011 (12)
• 2010 (11)
• 2009 (5)
• Smazané

Téma týdne je "Život bez kouzel".

• Napsat článek k tomuto tématu
• Co je "Téma týdne"?

Přihlašujte se pomocí mojeID!

Již mám mojeID |

Reklama

Poslední komentáře

• Týna 11. října 2015 v 15:36
• Týna 11. října 2015 v 15:31
• stuprum 18. dubna 2015 v 13:36
• Markeet 26. srpna 2014 v 13:17
• vestec 12. ledna 2012 v 14:07

Zvědavost se nevyplácí

Včera jsem zažila horor, hrůzu. V tomhle strašným vedru si pán otevřel dveře od koupelny a od bytu, aby měl trošku víc chladného vzduchu. Jenže je zapoměl zašprajcovat a průvan je otevřel.
Já jsem se přiblížila, nakoukla, dala tlapičku přez práh, pak druhou a už jsem si to mašírovala na průzkum. Vyšla jsem o patro výš a najednou jsem dostala strach. Někdo šel! Schovala jsem se jak jsem nejrychleji dovedla a pak už jsem se ani nepohnula.


Tak budu chvilečku pokračovat já panička Jana.
Včera mi manžel volal že nemůže najít kočku. Neděsila jsem se, protože vím, že naše Morinka se umí schovat úplně skvěle a je opravdu k nenalezení i v maličké garsonce. Jenže z manžela vylezlo, že nezavřel dveře a Morinka se asi ztratila. V tu chvíli se mi svřelo srdce strachy, protože kočičku v domě nikdo nezná a bylo by možné že ji vyženou na ulici, nebo by mohla spadnout z balkonu a vůbec všechny hrůzy světa jsem měla před očima. Pochopitelně, že jsem mu řádně po telefonu vynadala a hnala ho aby šel urychleně kočičku hledat. Muž se naštval a praštil mi s telefonem.
Za chvíli volal zase, abych na počítači vytiskla zprávu o zmizení kočičky a že ji nikde nemůže najít, že chodí jako hlupák okolo domu a chrastí myškou, volá kočku.
Rozbrečela jsem se, protože už vypiplané, hodné kočičky by bylo škoda, navíc, jsem tolik let čekala, abych mohla kočičku doma mít a on ji nyní svou nezodpovědností ztratí.
Brečela jsem i v tramvaji, když jsem si volala s maminkou, že je Morinka pryč. Byla jsem rozhodnutá, že když se do tří dnů kočička nenajde, pán půjde z domu. Už nedával pozor kdysi na fenku Bessinku, a nyní kočička. K tomu ten den, pán šel nakoupit jedné paní, nechal u ní Blondi, ta se jí vytrhla a lítala po silnici mezi auty a tramvajemi.
Asi po třech hodinách strachu, smutku a beznaděje, jsem se dostala z práce domů.
Vyvěsila jsem na domovní dveře letáček s fotkou Morinky a našimi telefoními čísly, koukla jsem do suterénu a do prádelny a pomalu šla po schodech do třetího patra. Už jsem byla skoro u našich dveří, když mě doběhla slečna sousedka bydlící nad námi a já ji smutně oslovím, zda neviděla kočičku.
A dovyprávět to nechám Morinku.

Seděla jsem hrozně dlouho bez hnutí pod kytkami, kde jsem se schovala. Vždycky když jsem už, už chtěla vylézt, někde něco bouchlo, nebo někdo někde dupal či hovořil na schodech. I když jsem byla schovaná pod kytkami, střešním oknem do mě bodalo slunce svými jízlivými paprsky. Bylo mi hrozné horko až na omdlení a měla jsem velikou žízeń. Slyšela jsem pánovo volání, i chrastění myškou, ale tolik jsem se bála pohnout, skoro jsem pánův hlas nepoznávala, asi strach mi otupil smysly.
Najednou slyším hlasy, jedn cizí a jeden jako by patři paničce...
A pak najednou blizoučko Morinko, zlatíčko moje milovaný. Panička, ale měla takový divný hlas a tak jsem se stejně nepohnula.
Panička rozhrnula květiny a pohladila mě po zádech, na hlavičku mi nedosáhla, jak jsem byla nacpaná v koutě. Popadla mě oběma rukama, ale nedokázala mě odtrhnout a tak mě musela vzít za kožíšek za hlavou, jako mě nosívala moje kočičí maminka když jsem byla kotě.
Zvedla mě k sobě do náruče a hladila mě, mluvila sladká slovíčka a já jí strčila hlavičku do podpaží a začala jsem vrnět. Panička poděkovala slečně sousedce a donesla mě domů.
Pán se divil, kde mě panička našla a Blondi mě vítala jako kdyby mě rok neviděla. Já jsem se ještě stále s vytřeštěnýma očima rozhlédla a utekla jsem se schovat do pánovy postele.
Panička natočila široký hrnek chladné vody a donesla mi napít až nahoru. Já měla tak velkou žízeň a pila jsem tak neslušně jako pije Blondi. Bylo to slyšet, jen jsem tak necákala. Když jsem se napila, panička mě nechala, abych měla chvíli na uklidnění. Byla jsem ve stresu, upečená od slunce a tak jsem dýchala s jazýčkem venku jako Blondi. Panička říkala, že to u kočky nikdy neviděla.
Za chvíli jsem se trošku uklidnila a zkusila se prospat. Asi za hodinu jsem se vzbudila, došla si do koupelny a vyskočila si k mističce s granulkami. Sice jsem se ještě trošinku chvěla, ale byla jsem doma.
Tolik mě má zvědavost potrestala.

Mňau a ahoj, Morinka a panička Jana

Bouřka

Tak jste mě chválili a i já sama jsem se tak trošku vychloubala jak jsem statečná kočička, ale je to jinak... Já se bojím bouřky a moc.

Je to asi tak tři neděle, panička přišla z práce, okřikla Blondi aby se chovala slušně, pak se s ní přivítala, pozdravila pána a začala vyládat nákup. Jako slušně vychovaná kočka u téhle práce nikdy nesmím chybět. Panička byla unavená a tak nějakou dobu si ani nevšimla že ji nevítám. Teda já ji nikdy nevítám... copak jsem nějaký pes? Já ji jdu prostě naproti, ale to vy děláte asi také. Už měla na stole kafíčko a najednou jsem jí začala scházet. Říká pánovi: "Morika je je u tebe? " Pán že ne. Panička se tedy šla podívat na mé obvyklé pelíšky a schovky, ale mě nenašla. Začala tedy na mě volat. Zkoušela všechno možné, Morinko, čičí, čičinko, maličká a při to mě celá nešťastná hledala a nemohla najít. Začala se i zlobit na pána, že je určtě nepozorný a že jsem mu utekla ven. Ale mě to ven neláká, koukla jsem sice na chodbu, ale nijak se mi tam nelíbilo. Nikde žádný pelíšek ani mistička a tak jsem se zase schovala. Panička se běžela podívat tři patra dolů a dokonce se i dívala na ulici. Venku lilo a byla bouřka. Nebyla moc velká, ale panička měla slzy nakrajíčku. Doběhla zpět domů a znovu lákala a volala, hledala, ale marně.

Tu jí ale něco napadlo. Panička měla roztažený gauč, protože pán spadl ze žebříky a polámal si pět žeber, tak aby nemusel lézt na palandu a měl pohodlí blízko. Sáhla tedy za ten gauč a opravdu se rozbrečela, ale radostí.

Tam jsem se choulila já, panička na mě promluvila a chtěla mě vytáhnout, sladkými slovíčky mě chlácholila,ale já jsem se klepala, no jako drahej pes.
Tak mě tam panička tedy nechala, myslíc si že tento mnou nalezený úkryt mi poskytuje nejvíce bezpečí a taky že se asi stydím za to že se bojím.
Já jsem se opravdu bála a opravdu styděla. Né tak za to že se bojím bouřky, však panička se bojí taky, ale za to, že jsem nechala paničku aby o mě měla tak veliký strach.
Když přestalo bouřit, po chvíli jsem vylezla, skočila jsem pod stůl a plížila s napít. Panička na mě promlouvala, pán mě lákal. Nakonec jsem dostala kapsičku aby mi to leknutí nezůstalo.

A panička?
Vůbec mi nic nevyčítala, jen si z lednice z veliké láhve nalila malinkatou štamprdličku něčeho průhledného, co vypadalo jako voda a když to vypila dělala divné obličeje.

O Bublině

Povím Vám něco o Bublince, kočičce paniččiny maminky.

Jednou přišel někde z venku Pepa, to je bratr mojí paničky a říká své mamince, že venku sedí nějaká cizí kočka. Maminka Miládka vzala hned něco k snědku a šla se na ni podívat. Na dvorečku sedělo ,,cosi" a vypadalo to jako ruská čepice, která prošla válečnou vřavou. Maminka na ni zavolala a kočička odpověděla nesmělým kik... Nechala se pohladit a vzala si nabízené jídlo. Nebyla nijak zvlášť vyhublá ani vyhladovělá. Jen měla kožíšek samé trní a větvičky a byla špinavá a hlavně plstnatá. Maminka zrovna kočku neměla a tak si řekla, že si jí nechá, když tu bude chtít zůstat. A Bublinka zůstala. Maminka jí vykoupala, a chtěla vyčesat, ale protože to nešlo, tak jí musela ostříhat velice nakrátko, místy skoro dohola.
Dovezli jí k panu doktorovi a ten řekl, že je to čistokrevná sibiřanka a moc se mu líbila. Řekl, že bylo dobře, že ji ostříhali, protože on by to udělal také a to proto aby nedostala ekzém. Však ona obroste a bude nádherná. Dostala očkování a tabletku proti červíkům, očkovací průkaz, jméno Bublina a tím se stala platnou členkou domácnosti paniččiny maminky.

Maminka Miládka měla doma také psa. Lucinku, fenku trpasličího německého špice. Nafoukanou, majetnickou blondýnu s hnědými melíry, která po smrti kocourka Macíka, byla již několik let jedináčkem. Moc se jí to nelíbilo, že už není hlavním zájmem rodiny, ale musela se s tím smířit aby se panička nezlobila. Je pravda, že si ty dvě nic kalého nevyvedou, a mamince z nich jde někdy hlava kolem.
Bublina ráda spí u stolu na židli, schovaná za dlouhým ubrusem. Ve spánku jí spadne dlouhý huňatý ocásek a visí v celé své parádě. Ale jen do té doby, než si ho všimne Lucinka... ,, Lucko nesmíš, nedělej to, nech ji být!!!" Zlobí se maminka, ale jen se otočí kousne Lucka Bublinu do ocásku
Jenže Bublina není dnešní a nenechá si to líbit. Počká si, až jde Lucka na záchod a ken přidřepne, začne Bublina přes ni skákat sem - tam, sem - tam... Lucka se zlobí, hudruje a nadává ale Bublina z ní má legraci.
Tenkrát, maminka zapomněla dát Bublině tabletku a byla takhle krásná kočičí rodinka

A ještě něco o bublince. Když jsem ještě nebyla na světě a to se rozumí že ani u nás doma, panička moc toužila mít kočičku, jenže pán to nedovolil. A tak si vyfotografovala Bublinu a ta se stala i její ikonkou na diskuzních fórech.

Ta kočka půjde z domu

Ahojky kočičáčci
Nikdo mi doma nerozumí a nikdo mě nechápe. Dokonce ani panička ne...
Ach jo, našla jsem si novou a bezvadnou hru. Hupsnu si na skříňku, z ní na televizi a pak už mám jenom krůček na DVD přehrávač. Sedím tam a vypadám důstojně, skvěle, no zkrátka jśem úžasná a ještě mám skvělý výhled z okna. Okusuji paničce scindapsus a přemýšlím jak je ten kočičí život nádherný.
Když se z venčí vrátil pán s Blondi, mńoukla jsem na něj, abych se mu vystavila v celé kráse a čekala jsem obdiv a pohlazení. Ale ouha... Pán se zlobil. Prohlédla jsem se, zda na mě není něco co být nemá, ale byla jsem dokonalá, drápky nabroušené, kožíšek učesaný, voUsky vyleštěné, ocásek předpisově obtočený okolo paciček.
Pán, se alezlobil dál a dokonce mě né zrovna šetrně popadl a položil na zem. Pak volal paničce, i ona se zlobila, že prý to rozju a že jí takto Micik zničil CD na věži, protože na ni taky sedával. Jenže Micik byL veliký KOCOUR, kdežto já, jsem ještě malá kočička. A tlustá opravdu nejsem, vážím dvě kila, jsem atletické postavy, ale drobného vzrůstu. Tak co se čílí???
Panička vyrobila v práci takovou poklop - poličku, prostě a jednoduše dekl na nožičkách, jenže já jsem se tam šla v noci podívat a sebrala jsem dečku která jediná smí na tom černém cosi být.
Ráno bylo zase pozdvižení a protože jsem si ještě hrála s psími granulkami tak se pán zlobil ještě víc.
Ta hra vypadá asi takto: Vezmu si z Blondiiny misky granulku a strčím ji co nejdál pod koberec a pak je zase vyndavám. Tuhle jsem měla osobní rekord a byla jsem pod kobercem v půlce naší garsonky. Byla jsem na sebe náležitě hrdá, ale pánečci to nedokázali ocenit. Ach jo..., snad je to tím, že nemají čtyři nožičky a ocásek jako my kočky. Dokonce i Blondi se šla podívat jak jsem šikovná a sportovně nadaná. A to je prosím pes...
Tak abych to dopověděla, pána jsem ráno vzbudila a on se nejen zlobil, ale křikl :"Ta zatracená kočka už mě" ... a to slovo neřeknu, protože jsem dáma. " já ji chytím a vyletí z baráku že to neviděla"
Tak tedy nevím, co se mnou bude... Myslíte kamarádi že dojde k nejhoršímu, když jsem viděla jak panička dává do spíže nové nějaké hodně dobré a drahé granulky???

Držte mi drápek, zatím mňau Vaše kamarádka Morinka

Kočičí skopičiny

Moje panička říká že jsem kočička, která všechno dělá pořádně. Jen někdy, že prý jí ze mě jednou trefí. Tak tedy poslouchejte co já všechno dokážu.

Můj páneček má spaní báječně vysoko a když jsem ještě byla malé kotě, tak jsem sedávala na stole a dívala se zbožně za ním. Když jsem trošičku povyrostla, začala jsem zkoušet vylézat po žebříku, ale moc mi to nešlo a taky jsem se trošku bála. Páneček mi dal zábranu abych to přestala zkoušet, jenomže tím mi jen nahrál abych vymyslela jak na to., vydrápala jsem se po zábraně a šup už se mi to podařilo a byla jsem nahoře. Dneska si vybíhám nahoru kdy se mi zachce, protože už to dávno umím.

Jenže, páneček má stále strach abych nespadla dolů a nepotloukla se, csss, říkávala jsem si já a spadnout... jenže...

Ležela jsem na odpočívadle, krásně jsem se rozvalovala a najednou mí pán říká: ,,Morino, ty střevo, ty sletíš" Překulila jsem se ještě jednou a báááác!!! Spadla jsem naštěstí na kanape, tam ale spala Blondi a já jsem jí přistála na čenichu. Blondi se střašlivě lekla a zakřičela jako lidská holka jééééé a já jsem se lekla ještě víc a utekla jsem do šatny.
Panička se šla podívat co se mi stalo, byla jsem schovaná a z leknutí jsem si olizovala tlapku. Panička mě vytáhla, prohlédla a zjistila že krom leknutí se mi nic nestalo. Řekla mi, že jsem úplně pitomá kočka. Ani jsem se moc neurazila, byla jsem ráda, že jsem celá.

Jak se ze mě stala městská dáma

Již asi víte, že jsem šikovná a statečná kočička, že jsem si pány našla sama a neutekla jsem ani před německým ovčákem Blondi.

Když mě panička vyndala z mého pelíšku u pána pod košilí, dívala se na mě a říkala že jsem velmi hezká a mám vzácnou barvu. Kvůli té barvě si ze mě pán ustavičně utahuje říká že prý vypadám jako prašivina a že mám nos na křivo csss...

To panička řekla, že jsem překrásná kočička, s krásně řezaným profilem a to na nose, je plamínek a mám jantarová očička.

No, abych pravdu řekla, tak mi ta její chvála dělala dobře. Panička však v prohlídce pokračovala a prohlédla pacinky, zadeček (to jsem se trošku styděla, nedivte se, otočila mě bříškem vzhůru)...

Pak se koukla do uší a mě začalo být jasné, že s touhle paničkou budou trošku potíže. Hned psala esemesku někam, prý na veterinu že mám ušní svrab a že by potřebovala pipetu. ,,Brrr, co to je... nebude to bolet?" Pak si mě panička vzala na klín a hladila mě na kožíšku, říkala mi hezká slovíčka a já jsem se už chystala jí odpustit a usnout, když tu ona houkla na pána.

,, Chytla jsem blechu!!! " Pán se divil a panička prohlásila, že prý se mnou blechy jen hýbají a popadla mě, donesla do koupelny, tam mě tak zvláštně chytla, že jsem jí nemohla ani škrábnout, ani utéct... Pak vzala něco co syčelo a to na mě stříkala ze všech stran. Když konečně přestala, ještě mi to vetřela do celého kožíšku. Neumíte si představit jak hrozně jsem vypadala, byla jsem vyděšená a paničku jsem nenáviděla.

Jenže ona mě ale ani potom nepustila, pán jí položil na klín starý světlý ručník, na něj mě panička posadila a hladila, mě tak dlouho až jsem se uklidnila.

A panička stále něco sbírala a sbírala, a říkala že jsem měla kilo blech a ty ze mě padaly mrtvé po tom postříkání. A aby té hrůzy nebylo málo, ještě mi do tlamičky nacpala prášek proti červíkům. Než jsem stačila říct že to jíst nebudu, měla jsem tabletku v krčku a v bříšku. Teprve pak mi dala pokoj. Večer mi dala do koupelny krabičku s pískem a nutila mě abych do ní chodila na záchod, což se mi ale vůbec nelíbilo, před spaním jsem dostala misku mléka s piškoty a šla jsem spát.

Druhý den ráno panička někam odešla. Když se vrátila, postavila přede mě novou kočičí mističku plnou granulek pro koťata a do koupelny dala modrý kočičí záchod s čistým kočkolytem který jsem hned použila. Na koberec položila míček s rolničkou a plyšovou myšku. Na stolek vedle křesla mi dala proutěný pelíšek a vystlala ko svým starým svetrem. Bylo to skvělé, nyní jsem jí odpustila co mi večer provedla, nyní jsem věděla že mě nikam nedají. Stala jsem se městskou kočičí slečnou.

Jak jsem si našla svého pána

Jmenuji se Mori, říkají mi Morinko, okaté zlatíčko, ale taky čerte kočičí a sakramentská potvoro. Jsem kočka želvovinová a jsem u svých pánů od konce září.
Vlastně se doopravdy jmenuji Moreen, jenže mi tak skoro nikdo neříká. Když mě pán dovezl domů, byla jsem tak maličká, že panička nedokázala poznat jsem-li kočička nebo kocourek a aby mi nepletla hlavinku novým jménem, začala mi říkat univerzálně - Mori. Když budu kočička, budu Moreen, když kocourek, budu Moris.

Vlastně si na svoje dětství ani mnoho nevzpomínám, jen vím, že jsem měla pelíšek a sourozence u mé kočičí maminky, pak jsem někam jela autem s dětmi z prázdnin, pak jsem byla sama, měla jsem hlad, stýskalo se mi a pak....

Tak tedy poslouchejte.

Nevím, jestli jsem sama bloudila den nebo dva, byla mi zima, bála jsem se sama uprostřed noci v neznámé krajině a bylo mi neskonale smutno. Nedivte se, byla jsem malá, bylo mi asi šest týdnů.

Po jedné takové noci jsem se opět vydala na cestu, byla jsem odhodlána jít tak daleko až najdu člověka který mě pohladí. Jak tak jdu, uviděla jsem chaloupku a měla otevřené dveře. Vůbec jsem nepřemýšlela že by se mi mohlo něco stát, jen jsem chtěla aby mě někdo konečně pohladil.

Přeběhla jsem tichounce dvoreček a vešla do síňky, když v tom se na mě vyřítil veliký hafan. Štěkal jako o život a strkal do mě velikým, vlhkým čenichem... ,,Pomóóóc!!! " Bylo první co mě napadlo, ale instinktivně jsem se postavila, vytasila všechny drápky a hrozivě jsem zasyčela.

Pes, ale nepřestával štěkat a já jsem zacouvala do koutku a neustávala jem v syčení.

Najednou slyším mužský hlas: ,,Blondi fuj, co tam máš, necháš to!!!" Pes, ač nerad poslechl, a mě popadla ruka toho muže a zvedla mě do výšky.

,,Nazdar mrně, kde ty se tu bereš, čípak jsi?"

Začala jsem tak nahlas vrnět, že jsem se až zajíkala, ta mužská ruka mě pohladila a strčila mě za košili. Bylo tam, tak hezky teploučko a voňavo, tak jsem se k tomu muži přitiskla a přála si aby mě už nikdy nevyndal. I když se mi za chvíli chtělo spát, dávala jsem si pozor abych neusnula a nepřestala vrnět, co kdyby mě ta mužská ruka zase vyndala...

Ten muž stále někam chodil, s někým hovořil a dokonce hovořil s někým do takové stříbrné krabičky a já pochopila že se mluví o mé budoucnosti a tak jsem vrněla o to víc, ale muž mě nevyndal, nasedl i s tím hafanem do auta a někam jsme jeli. Jeli jsme dost dlouho a já jsem vlastně i chvíli spala, pak auto zastavilo, pán vešel do velkého patrového domu, kde mu otevřela dveře paní. Ta sáhla tomu muži za košili, vyndala mě, také pohladila a měla ze mě velikánskou radost a já pochopila že tito dva lidé jsou pán a panička.